Stála jsem na křižovatce. Ne na chodníku u silnice, ale na takové té pomyslné, životní. Bylo mi 26. V ruce jsem měla nabídku doktorandského studia a pozice na naší katedře, kde jsem akorát dokončila Magisterské studium.
Směrovka na křižovatce života ale ukazovala úplně jiným směrem.
Svému srdci a intuici já věřím. Neodmlouvám jim. Ještě nikdy jsem nelitovala, a tak jsem ani tentokrát nezaváhala i přes všechny výzvy, které mé rozhodnutí s sebou neslo.
Na prsteníčku se mi už pár týdnů blyštěl zásnubní prsten. Matt tou dobou procházel velmi intenzivní onkologickou léčbou čekaly ho pravidelné kontroly po dobu dalších několika let, a tak bylo jasno. Ještě si v Čechách užijeme léto s rodinou a pak vyrazíme společnému životu vstříc směr Sydney.
Nošení dříví do lesa
Když jsme balili mé věci v Praze a postupně se loučili se známými a přáteli, občas padla otázka, co tam jako budu dělat? Jestli to není nošení dříví do lesa?
Byla jsem sice tenkrát již plně kvalifikovaná lektorka ESL, angličtiny jako druhého jazyka, ale zdálo se jim, že tam přeci jako nerodilá mluvčí nemůžu tu angličtinu učit.
Občas jsem se tak díky tomu vnitřně bavila i děsila zároveň myšlenkou, jak někdo roky šetří na kurz angličtiny v Austrálii, pak tam přiletí a bude mít za lektorku MĚ.
Otevřela jsem se tedy velké vizi, že tam chci dělat něco, co bude prospěšné nejen mně, ale i mému okolí a celé australské společnosti.
V Austrálii se zahraniční vzdělání v podstatě nepočítá a ve většině oborů tak začínáte „od začátku“. Aby Vás zaměstnali, musíte prokázat, že jste schopni fungovat v místních podmínkách, což např. prokážete místní pracovní zkušeností nebo studiem. Je to takový začarovaný kruh.
Nabízel se volunteering nebo internship při studiu, ale zkoušela jsem to i přes velké osvědčené agentury, protože co kdyby náhodou, že jo. Při tom jsem pracovala pro kamaráda v jejich firmě arboristů jako záskok za těhotnou asistentku, která se chystala na několikaměsíční mateřskou.
Příležitost pak přišla poměrně brzy a já neváhala.
Vzpomněla jsem si, jak mi táta vždycky jako malé říkal, ať nikdy neřeším výši nástupního platu. Že ten může vždycky růst. Ale ať si hlavně pohlídám možnost odborného růstu v dané společnosti, jinými slovy jejich ochotu investovat do dalšího vzdělávání svých zaměstnanců.
A to tady bylo. Bingo.
Hned první den mi můj nový šéf Alan láskyplně a s trochou obav v hlase řekl, že si myslí, že jsem překvalifikovaná (on se na to moje CV z Evropy nakonec podíval) a že mu nejspíš po třech měsících uteču, ale že udělá všechno pro to, aby si mě udržel.
Neutekla jsem. Nadšení jsme byli oba.
Já se totiž shodou okolností ze dne na den stala něco jako strážkyní brány příležitostí.
Byla jsem najednou na druhé straně. Rukama mi začaly procházet žádosti o pozice lidí, kteří potřebovali pracovní zkušenost v Austrálii.
Zaměstnali mě totiž v oddělení Human Resources jedné z největších charitativních organizací v Austrálii. Měli jsme 3500 zaměstnanců, 3500 dobrovolníků a mým úkolem bylo hledat a posílat našim centrům dobrovolníky na právě vypsané pozice.
A tak jsem se do toho pustila. Zdálo se to být až neskutečné.
Pamatujete na moji velkou vizi, které jsem se před stěhováním do Sydney otevřela, ať je moje práce přínosem nejen mně, mému okolí, ale i australské společnosti?
Tolik dobra a splněných přání.
Alan mě naučil pracovat s motivací. Vždy říkal, že musíme velmi pečlivě sledovat s jakou motivací k nám lidi přicházejí. Velmi často se totiž stávalo, že Ti, co chtěli nejvíce pomáhat, nejdříve potřebovali sami pomoci a pak teprve mohli pomoci oni nám.
Byla to opravdu krásná i když někdy velice náročná až krutá škola emaptie.
Bylo toho tolik potřeba.
Možná byste nevěřili, že je vlastně velmi snadné sehnat stovky dobrovolníků na vánoční soup kitchen, vybrat stovky kilogramů konzerv a sušených potravin od škol a pozvat nadnárodní korporátní společnosti na opravy hřišť a hostelů pro lidi bez domova.
Ale často je vlastně téměř nemožné najít jednoho člověka, který např. hovoří Chinese Mandarin a má čas si jednou týdně přes den na hodinu sednout k paní, která vůbec nemluví anglicky a je v australském domově pro seniory. Jen tak, pobýt s ní, popovídat, aby jí nebylo smutno. Její rodina za ní mohla jen o víkendu.
Pracovali jsme na tom všem neúnavně a jednou za rok ve dvou chystali Christmas Lunch a Dinner pro naše dobrovolníky jako poděkování a službu a podporu.
Přesně si pamatuju moment, jak mi Alan po nějaké době řekl, že se mnou do našeho oddělení přišla důstojnost a získali jsme si v organizaci jako oddělení velký respekt.
Byla jsem fakt dojatá.
Byl to moment, kdy ve mně roztály úplně poslední záchvěvy nedostatečnosti, že nejsem rodilá mluvčí. Dnes a denně jsem po telefonu, při školeních, na meetinzích nebo v e-mailech komunikovala s lidmi z celého světa a pod kůži tak konečně dostala úlevné poznání.
I am enough.
Alanovi jsem nesmírně vděčná za obrovskou příležitost, jakou mi dal. Postavila jsem tam na letech zkušeností v jeho oddělení pevné základy své letité lektorské praxe. Ani ne tak, školeními pro zaměstnance, ale příležitostmi vidět světlo tam, kde už ho ostatní nevidí, odvahou v situacích, ze kterých by mnozí utekli, nebo do nich ani nevyrazili, vytrvalostí a otevřeným srdcem. To on všechno měl a uměl a učil to i mě.
Nabídl mi možnost studia Volunteer a Frontline Managementu. Díky tomu jsem pak po dostudování v Institutu mohla začít Volunteer Management školit pro naše centra a byla jsem tak zase u své milované lektorské práce.
Těch příběhů, které prošly naším oddělením bylo tolik, že by vystačily na celou knihu. U některých tuhne krev žilách a stahuje se srdce žalem.
Ale vždy jsme dělali maximum, aby to mělo happyend.
Strážkyně brány příležitostí
Ač se možná zdá, že jsem onou pomyslnou strážkyní brány příležitostí byla tehdy kdysi já, není tomu tak.
Strážkyní brány příležitostí byla a celou dobu je angličtina. Bez ní by totiž nebylo nic z toho, co jsem tam prožila a naučila se, možné.
Otevřela mi bránu.
Provázela a provází mě i nadále na cestě za naplněním mé vize, osobním i profesním růstem a mými sny.
Angličtina tu moc má. Jsem jí vděčná.
I choose no more fear. I am enough.
Pokud vás angličtina volá, tak neváhejte. Ať může otevřít bránu příležitostí i vám.
A pokud nevíte, kde začít, moc ráda vás provedu. Stačí se objednat na konzultaci.
Těšíme se na Vás.
H.
